První den jsme zamračené počasí podpořené vydatným deštěm tiše trpěli a doufali v lepší zítřky. Když jsme ovšem spatřili předpověď počasí, úsměv nás přešel. Nezbylo nám nic jiného, než zapadnout do místní hospody a zapít neveselé vyhlídky na další dny alkoholem! Ráno moudřejší večera 😉 .
Probudili jsme se u rozbouřené řeky, pravděpodobně těsně před vylitím. Déšť neustával, a tak jsme se dali na útěk. S těžkým srdcem jsme minuli odbočku na Arthur’s pass, horskou cestu prorážející Alpy Jižního ostrova, domov papoušků Kea a jeden z hlavních cílů turistů. Na průtrž kapek jsme se snažili zapomenout v Hokitice v muzeu a zároveň výrobně šperků a přívěšků z nefritu (greenstone), symbolu maorské kultury. Stále pršelo 🙂 . Dokonce jsme vynechali další důležitou zastávku, Nelson Lakes. Nutno podotknout, že jsme se nevzdali úplně snadno a k jednomu jezeru se osobně podívali. Zaplavené lavičky nás však ujistily, že krajina na výlety připravena není. Ujížděli jsme dál…
Sluníčko mělo na okamžik ukázat svou tvář. Skoro jsme zapomněli, jak vypadá, a tak jsme spěchali k slavným Punakaiki Rocks (Pancake Rocks – Palačinkové skály). Mraky se nerozestoupily, ale i tak jsme byli s přírodní scenérií za přílivu spokojení (od jisté chvíle jsme vděční za každý moment bez deště). Během stopování další kolonie lachtanů ve Westport se na nás usmálo štěstí a my na chvíli mohli odhodit nepromokavé bundy a užívat si procházku k majáku na slunci. Nevyzpytatelného počasí jsme však měli plné kecky, a tak jsme se psychicky vyrovnali s tím, že určité části Nového Zélandu nám zůstanou skryty. Nastudovali jsme mapu, kudy se přesně požene déšť, a dle toho jsme naplánovali další cestu. Rozhodli jsme se prozkoumat sever Jižního ostrova – Národní park Abel Tasman…
